Evangelický kostel Jakoubka ze Stříbra Stříbro

Město Stříbro i okolí bylo původně převážně české a od roku 1426 husitské. Ve Vítkově (Víchově) u Stříbra se narodil Jakoubek ze Stříbra, po němž nese jméno náš sborový dům. Nové německé osídlení Stříbrska bylo napořád katolické. Evangelická církev sem proniká teprve po první světové válce v době přestupového hnutí.

Evangelíci na Stříbrsku patřili ke sboru Plzeň-západ, kazatelská stanice zde byla ustanovena 19. května 1927, přitom bylo zjištěno 23 duší. Z mateřského sboru sem dojížděli farář Ebenezer Otter, diakoni Franzl, Freitinger, Koch a někteří plzeňští presbyteři. Kazatelská stanice ztratila pak svou shromažďovací místnost a za druhé světové války se tu žádná práce nekonala, protože členové církve se odstěhovali do vnitrozemí.

Po druhé světové válce nastal příliv reemigrantů ze Zelova v Polsku a Střelína, Husince, Horních, Dolních a Středních Poděbrad ve Slezsku. V roce 1946 byly zřízeny kazatelské stanice sboru Plzeň-západ v Černošíně, Trpistech a Stříbře. V květnu 1947 byl utvořen sbor v Černošíně, k němuž pak kazatelská stanice Stříbro patřila. Sborový dům Jakoubka ze Stříbra byl po nutných adaptacích odevzdán církvi ve Stříbře 5. června 1947. Prvním řádným duchovním sboru v Černošíně byl vikář Bohumír Koch, ale již začátkem roku 1948 musel nuceně odejít. Ve sboru vypomáhali vikáři Semerád a Koláčný. Pak se stal farářem sboru Zbyněk Laštovka.

V dubnu 1956 byl vytvořen samostatný sbor ve Stříbře, jehož duchovním se stal vikář černošínského sboru Jiří Melmuk. Zřízeny byly kazatelské stanice Trpisty, Pernarec a Skupeč. Prvním kurátorem nového sboru byl A. Marek, po němž se ujal této funkce bratr Weselovský z Těchlovic. Ve sboru se rozvinul pravidelný život. V Trpistech se konala shromáždění nejprve v zámku, později ve škole až konečně byla získána budova bývalé školy a upravena pro naše účely. Také v Pernarci byl zakoupen a adaptován vlastní dům. Ve Skupči se scházela shromáždění v hostinci a pak ve škole. Farář Jiří Melmuk působil ve sboru do roku 1963, po něm nastoupil vikář Ludvík Svoboda, který vedl sbor dva roky. Od října 1965 pracovala ve sboru vikářka Marcela Čecháková. V té době měl sbor 440 duší. Těžiště práce bylo mezi reemigranty v kazatelských stanicích, kde trvalo živé vědomí sborového společenství.